Za nepoznanými krásami Západních Tater
Letošní, každoroční, výjezd do hor byl letos opět ve znamení dvojice Sep a já. I když jsme o tom rozmlouvali, stejně jsme se nedobrali konce, proč už nejezdíme v pěti. Objektivní důvody jsou pochopitelné, ovšem stejně neomlouvají. Člověk oddaný horám by se měl, i přes tyto překážky, dostat s kamarády jednou za rok do hor. Utužit vztahy a tak… ???? Z čehož plyne, že patří VELIKÉ díky Sepovi, za to, že se tento výjezd TAKTO podařil a organizačně přispěl k zásadním výstupům, o kterých se zmíním. Tolik na úvod k letošním Tatrám. A nebylo to jenom o Tatrách.
Den 1. Příjezd 27.7.2020, pondělí
JELENÍMI STEZKAMI CHOČSKÝCH VRCHŮ
Podle plánu jsme vyrazili z Otrokovic, kde jsem vyzvedával Sepa, v 5:30. Naplánovaných bylo několik tras a vlastně, až jsme vyrazili, tak jsme vymýšleli kam jít konkrétně. Jako startovací a rozehřívací túru jsme zvolili návštěvu Kvačianské doliny. Hned na parkovišti jsme obdrželi letáček, pro nějž se po zbytek pobytu vžil název Bedekr. Postupovali jsme podle obrázků. Bufet pod Kvačianskou dolinou ponúka čapované pivo. Občerstvili jsme se, zapomněli na stresy všedního života a dvě hodiny před polednem vyrazili. Všude bylo celkem dost lidí, ale ještě se to celkem dalo. Jinak tomu bylo, když jsme se vraceli a auta zachytávalo spodní parkoviště. Ale to už nás nějak nerozházelo. Ale zpět k úvodu. Vyrazili jsme dolinou. Cestou k rozcestí Oblazy jsme navštívili dvě pěkné vyhlídky do údolí. Hluboké srázy a skalnatá úbočí byli velmi působivé. Na druhé, vyšší, vyhlídce již bylo o poznání více lidí, ale blížil se závěr „standartní“ trasy, vodní mlýny Oblazy. Jistě to musí být zajímavá podívaná, ale frontu jsme ve vteřině zavrhli. Pokračovali jsme po modré, údolím potoka Borovianka. Po lidech jako by se slehla zem. Potkávali jsme jen občas pár dvojiček nebo jedinců. Prostě paráda. Navíc právě až zde, jsme byli tak nějak přímo ve styku s přírodou. Nehleděli jsme na celky, ale na detaily, protože jsme byli přímo na dně doliny. Kousek od mlýnů je kratičká odbočka k vodopádu Ráztoka. Nezajít sem by byla veliká škoda. Potokem jsme se dostali až pod samotný vodopád. Krása.
Příroda je krásná po všech směrech
Nad Boroviankou čněly monumentální skalní věže
Kousek nad vodopádem jsme byli osloveni dvojicí. Náhoda? Byli to Sepovi známí. Svět je malý. Netrefili odbočku na zelenou a dotazovali se na rozcestí. Jenže to jsme nepotkali. Pokračovali jsme společně, protože na stejném rozcestí jsme odbočovali i my. Dorazili jsme k rozcestníku, ale značení na zelenou stezku žádné. Nakonec jsme na stezku narazili, ale za toto bych dal trochu body dolů KST. Po chvilce se nám stezka opět vytratila. Zvolili jsme celkem brutální stoupák lesní cestou, protože jsme měli nakonec na stezku dorazit. Což se i potvrdilo. Pokračovali jsme špatně značenou stezkou pod vrcholem Čierne hory.
Stoupání úbočím Čierne hory (Dolina Borovianky pod námi, vlevo Grúň, vpravo Háj)
Po vytrvalém stoupání jsme si dali pauzu a hleděli do krajiny. Bylo se na co dívat. Byl jsem spokojený. Nikde nikdo. Jen naše, zatím ještě, čtverka, která si užívala krásného dne. Pokračovali jsme po stezce, která byla opravdu velmi špatně značená. Dostali jsme se na východní úbočí hory, na Ovčí chvost, a naskytl se nám krásný výhled na samotný závěr Chočských vrchů a na první vrcholky Západních Tater.
Pohled na dominantní Ostrou, vlevo opticky menší Sivý vrch a vpravo Babky (za Ostrou napravo vyčnívá špička Baníkova, vrcholy v popředí, schovány za stromy, jsou vpravo Ostrý vrch a vlevo Holica – poslední vrcholky Chočských vrchů)
Kopřivami a bujnou vegetací jsme pokračovali po stezce až do místa, kde se před námi zjevila zřetelná křižovatka. Značení nikde. Podle Mapy.cz byla jasná volba odbočit doprava. Asi po dvou stech metrech mi to nedalo. Znovu jsem se podíval na Mapy.cz a zjistil jsem překvapivou informaci. Měli jsme odbočit více doprava než jen doprava. Ale kam? Žádná jiná stezka tam nevedla. Dvojice, která se k nám připojila se rozhodla pro návrat k rozcestí s tím, že se pokusí stezku najít. My jsme po domluvě se Sepem pokračovali dále. Cestu si tak zkrátíme a budeme jen sestupovat. V mapě měla lesní cesta pokračovat až do Kvačianské doliny. Byli jsme v místě, které se podle mapy jmenuje Žriedlo. Čekal nás sestup přes Polom 11/2015. To může být docela prekérní situace. Taková cesta se může několikanásobně protáhnout. Ale kdo se bojí nesmí do lesa. Byli jsme už slušně samotní uprostřed přírody, ale medvedě nevidět. Potěšila nás studánka, ze které jsem se pokorně napil.
Studánka někde v Žriedle
Stále jsme se pohybovali víceméně po vrstevnici v nadmořské výšce okolo 1000 metrů. Stezka začala být stále více zarostená a na řadu přišly vyvrácené stromy. Ovšem v takovém rozsahu, že stezku zcela pohltily a ta se stala neprůchozí. Museli jsme zvolit variantu podcházení těchto míst. Podle stop zvěře jsme volili optimální trasu. Na původní stezku jsme se už nedostali. Od této chvíle jsme byli zcela uprostřed přírody. Pouze jsme si kontrolovali, abychom nesešli v místě skal a vyhnuli se tak situaci, že budeme někde nad stěnou a dál to nepůjde. Když metry neubývaly rozhodl jsem se pro přímý sestup. Zvolili jsme žlab. Ten by nás měl spolehlivě dostat dolů. Postupovali jsme a dostali se někde na úbočí Hrádkové a vyšli blízko skalní stěny někde pod Polomem 11/2015. Krásné místo s nádherným výhledem na zítřejší trasu.
Pohled z vrcholu bezejmenné skalky směrem na Huty a na skalnaté stěny Čierneho vrchu
Stále dominantní Ostré v Západních Tatrách konkuruje neméně dominantní Ostrý vrch v Chočských vrších
Nedaleko skalky byl výtvor lidský, a tak jsme byli klidnější, že naše cesta je smysluplná. Sestupovali jsme v přesvědčení, že teď už budeme brzy na stezce, která nebude tolik náročná. Dílo se nakonec podařilo bez ztráty kytičky. Celkem strmým sestupem jsme se dostali nad stavení v Kvačianské dolině. Napojili jsme se na žlutou trasu, která vede z Prosiecké doliny. Za chvilku jsme pak byli na parkovišti. Na přeplněném parkovišti plném lidí. Fronta u občerstvení byla dost dlouhá na to, aby při způsobu vyřizování objednávek zabrala minimálně čtvrt hodiny. Další drobný palec dolů. No, ale co už. Byly dvě odpoledne. Znamenalo to, že se můžeme ubytovat v našem dočasném bydlení, které bylo nedaleko v Liptovských Matiašovcích.
Na tomto místě bych rád vyzdvihnul Apartmány Anička, jenž byly naším základním táborem po zbytek letošního „tatrování“. Člověk může být leckde spokojený, ale v tomto případě se jednalo o naprosto bezchybnou záležitost. Je skvělé, že takové ubytovací kapacity existují. Můžou být příkladem pro ostatní. Služby naprosto vynikající. Terasy, grilovací posezení, možnost zapůjčení výčepního aparátu, kterou jsme pochopitelně využili, pivo dle chuti a možností, venkovní bazén, dětský koutek, sportovní potřeby, liptovský obchůdek a lanka Anka. Jistě jsem zapomněl na spoustu věcí, mezi ně patří krásné výhledy, a hlavně vstřícný a milý personál. Za to všechno patří dík paní domácí a její dceři, které to tak dokonale a citlivě vedou ku prospěchu nám, ubytovaným. Posoudit můžete sami. Informace k ubytování najdete na stránce http://www.tatryliptov.com/
Liptov všudypřítomný
A nebylo to ještě všechno. Na doporučení jsme si vyjeli na večeři na Kolibu Holica. Místo s krásnými výhledy na Malou Fatru a Oravskou Maguru. Podle názvu se koliba nachází pod vrchem Holica, který je posledním chočským vrchem. Následující Hutské sedlo pak tvoří hranici se Západními Tatrami. Kuchyně velmi dobrá a ceny příznivé. A nebyl bych to já, abych se někam nešustl. V jedné ze zatáček pod Holicou vede lesní cesta až pod vrchol Ostrého vrchu. Po haluškách se slaninkou a hrnku žinčice nebylo lepší procházky na trávení.
Na Ostrém vrchu
Pohled k Západním Tatrám…
…a na Malou Fatru
Pondělí se schylovalo do svého závěru. Začínal večer a my jsme měli za sebou první den, který jsme vyplnili na sto procent. Nebylo nic, co by se dalo vytknout. Začátek naprosto dokonalý.
Den 2. 28.7.2020, úterý
ZÁPADNÉ TATRY NEPOZNANÉ (BIELA SKALA, SIVÝ VRCH, OSTRÁ, BABKY)
Ranní sluníčko mě vzbudilo již kolem páté hodiny ranní. Takový krásný den. Pozoroval jsem okolité vrcholky a rozmlouval s přírodou. V 7 ráno jsme bohatě posnídali jedno z raňajkových menu a v 7:30 vyráželi.
Ráno u apartmánů Anička
Ochotná paní Zorka nás vyvezla k rozcestí Horáreň pod Bielou skalou nedaleko obce Huty. Nutno zmínit, že tuto trasu modifikoval právě Sep a byla to velice zdařilá volba. Lehce před osmou jsme se rozloučili, poděkovali a vyrazili na náš hřebenový přechod. Nejprve jsme museli přejít skrze severní žebro spadající z vrcholu Javorina, abychom se dostali pod Bielou skalu, která byla patrná hned v úvodu, díky svému skalnatému vrcholu. Stezka je zde trochu nepochopitelně vedená nad lesní cestou, se kterou se několikrát spojuje, přičemž postup po široké lesní cestě by byl v těchto fázích jistě příjemnější variantou.
Skalnaté svahy Javoriny
Stoupali jsme lesem po kluzkém blátivém podkladu. Biela skala se nám přibližovala každým krokem. Metry přibývaly a před námi byl první vrchol tohoto dne. Zda na něj vystoupíme byla otázka. Tak nějak dopředu jsem měl nastudováno, že přístup k vrcholu, na kterém je osazený kříž, by měl být zezadu. Tedy nejprve jsme museli Bielou skalu podejít a následně se trochu vrátit. Realita byla velmi příjemná. K vrcholu vede kratičká, prošlapaná stezka a jistě by bylo hříchem toto místo nenavštívit. Sep nejprve váhal a chtěl mě počkat pod vrcholem.
Vrcholový kříž na Biele skale
Na vrcholku byla čtveřice lidí, možná rodina. Pozdravili jsme se a slastně si povzdechli nad krásou, která byla z vrcholu pozorovatelná. Moc příjemný a chytrý pan botanik (tuším Oldo se jmenoval…) na mě vyhrknul, že se jistě známe. Nebyl jsem si však nikterak vědom toho odkud. Představili jsme se a k mému překvapení si mě spletl s ředitelem TANAPu. „Najvyšší ochránca prírody sa prišiel pozrieť…“ Pobavilo mě to a taky potěšilo. Kromě funkce se mu popis celkem shodoval. Dalším milým překvapením pak bylo, když se na vrcholku objevil Sep, který se nechal přemluvit kolemjdoucími, že to stojí za to. Myslím, že nelitoval svého rozhodnutí.
Phyteuma Orbiculare
Kromě nádherných výhledů jsme se pohybovali v teritoriu botanických skvostů. Těch neskutečných barev a rozmanitých kvítků. Nedalo mi to a musel jsem se zeptat na některé z oněch krásných bylin. Nejvíce mě nadchnul zvonečník hlavatý horský (zerva hlavatá horská) latinsky Phyteuma Orbiculare. Ne, že bych tuto bylinu znal, ale po krásném a zajímavém výkladu od Oldy jsem si ji prostě a jednoduše zapamatoval. V České republice patří mezi kriticky ohrožené, je na Červeném seznamu a je chráněn zákonem. Ó, to byla taková nádhera. Lidé milí, příjemní a zajímaví, všude vůkol přenádherná květena. Byl jsem nadšený. Od Biele skaly byla stezka k Sivemu vrchu jedna velká radost a nádhera. Procházeli jsme skalními městy a užívali jsme si to po všech směrech.
Turistický chodník na Sivý vrch
Vůbec jsem nechápal, že jsem tady ještě nikdy nebyl. Toto je přesně ten příklad toho, že není vůbec důležité hnát se někam za věhlasnými vrcholy a nejvyššími partiemi. Možná trochu opomíjená část Tater, ale chvála bohu za to. Turistů bylo pomálu, počasí výborné a příroda kolem neskutečná.
Cestou na Sivý vrch
Na řadu přišly i exponované partie a pasáže jištěné řetězy. Třeba se mi to jen zdálo, ale myslím, že s přírodou v takovéto formě se jinde v Západních Tatrách nesetkáte. Když si vzpomenu na jakákoliv místa jinde nemůžu je hanit, ale toto opravdu nemá obdoby. Až jsem se zamýšlel nad tím, jestli jsem vůbec ještě v Tatrách. Tatry nepoznané. Výstižný a přesný popis.
Nádherné partie turistického chodníku
Skalní útvary na stezce
Pod Sivým vrchem
I se všemi krásnými pauzami, a mohlo jich být mnohem více, míst bylo po trase několik, kde by člověk vydržel i několik hodin, jsme dorazili na Sivý vrch v čase mapy, tedy za tři hodiny. Dalo to zabrat. Téměř 900 výškových metrů bylo za námi. Silný a vytrvalý vítr napomohl k vysušení trička.
„Vrcholová zástava“
Na Sivém vrchu bylo o poznání více lidí, ale bylo to i tím, že na tento tatranský vrchol vedou stezky ze tří stran. Udělali jsme si pauzu tak dlouhou, až mi tričko uschlo. Pokračovali jsme po hřebeni k jihu. Stezka kosodřevinou byla poměrně dost zarostlá, ale i to mělo svůj půvab. Ale hlavně tu nebyli lidé. Tedy byli, ale v takovém množství, že jsem začínal být přesvědčen o správnosti zvolené oblasti. Tatry jsou možná přecpané turisty, ale tady? Tady byl klid, mír a pohoda. A kohokoliv jsme potkali, vždy to byla příjemná setkání.
Sestup ze Sivého vrchu a pohled na výstupový skalnatý hřeben
Podešli jsme Malou Ostrou a dorazili do sedla Príslop. Tady jsme si udělali další kratičkou pauzu. Před námi čněl výrazný vrchol Ostré. Stezka kosodřevinou nebyla moc patrná, ale byla tam. Byla tu ovšem i varianta, přece jen zřetelnější cesty, která ovšem vrchol Ostré obcházela. Tuto variantu nám potvrdila i dvojice turistek, která scházela z Ostré. Stezka je prý hodně zarostlá a špatně prostupná. Sep zvolil variantu s obcházením vrcholu. Já jsem však přišel na hřebenový přechod a pokračoval jsem na Ostrou. Domluva byla jasná. Setkáme se pod Ostrou, až se stezky opět spojí.
Ostrá (schůdnější partie stezky)
Chvílemi to bylo v pohodě a chvílemi jsem se prodíral hustou kosodřevinou a stezku jsem vnímal jen pod nohami. Že by tu někde byla nějaká značka, o tom nemohla být ani řeč. Zabral jsem a postupoval k vrcholu. Další dvojičku jsem potkal kousek pod vrcholem. Zeptal jsem se na stezku z druhé strany Ostré, jestli je to lepší než tady. Odpověď byla příznivá, ale je to prý jedno, že za ty výhledy to stojí. Těšil jsem se.
Na vrcholu Ostré
A bylo na co. Jestliže výstup na Sivý vrch byl nejen zajímavý, ale i zábavný, což se o výstupu na Ostrou říct nedalo, pak výhled z Ostré, alespoň podle mého názoru, zcela předčil výhledy ze Sivého vrchu. Navíc jsem tu měl velmi intimní setkání s orlem skalním. Zřejmě jsem musel zářit nadšením a zřejmě měl orel pocit, že se mi musí předvést. Vypadalo to, jako by chtěl přistát hned vedle mě, ale na poslední chvíli svůj téměř střemhlavý let vybral, roztáhnul křídla a zamířil k obloze. Nikoliv do neznáma. Jen pár metrů, až se zastavil, křídla stáhnul k tělu a následoval další střemhlavý let. Byl jsem na Ostré sám, proto jsem se nestyděl a nahlas s orlem promlouval. „Jsi krásný! Jsi mocný! Jsi úžasný! Děkuju!“ Orel udělal pár okruhů, kdy mi dokazoval, jaký je skvělý letec a po chvíli odletěl někam směrem k Choči. Zážitek střídal zážitek. Poté se z pod vrcholu ozval Sep. Pozdravili jsme se na dálku, udělal jsem si pár fotek a jal se sestupovat.
Sivý vrch z Ostré
Pohled na hřeben Západních Tater z Ostré
Sestup jsem pojal trochu kondičně. Pokud to šlo tak jsem běžel. V jedné chvíli jsem však podcenil kosodřevinovou větev, která křižovala stezku. Myslel jsem si, že si cestu prorazím bokem, ale lehce mě rozhodila a následný krok neskončil na stezce, ale na strmém úbočí Ostré. Následovalo lehké zavrávorání a byl jsem na kolenou. Jen tak lehce jsem se dotknul země, rychle vstal a pokračoval dál. Za chvilku jsem byl u Sepa, který nechápal kde jsem se tu vzal. Myslel, že bude čekat déle. Pokračovali jsme do sedla Predúvratie. Tady jsme potkali další milé lidi. Pár, o něco starší, než jsme byli my. Předali jsme si svá nadšení a tady mi potvrdil mé mínění pán, který to shrnul velmi výstižně. „Človek rozmýšla, kde je to vlastne krajšie? Či tam na hrebeňoch, či tu, keď vnímáme hrebeně v celej svojej kráse a okolo taká nádherná farebná príroda plná kvetov…“ Měl pravdu po všech směrech.
Ostrá, skalnatý Sivý vrch a Malá Ostrá ze sedla Predúvratie
Po krátké pauze jsme pokračovali po zelené směrem na Babky. Zásoby vody pomalu docházely, ale kousek za rozcestím měl být pramen. Že je tady zdroj vody je bez pochyb. Ovšem vytéká z pod kamene a teče si jen tak po stezce. Alespoň jsem svlažil hrdlo z malé, opravdu malé, tůňky u kamene. Voda se tu nabrat nedala, ale napít se možné bylo. Člověk by měl být skromný. Podešly jsme další zalesněný vrchol Malé Kopy a dostali se do sedla Babková priehyba.
Krása po tatransku
Babky
Krásná Ostrá
Před námi byl poslední vrchol dnešního krásného putování, vrchol Babky. Babky Vám vůbec nepřipadají, že by mohly být nějak zajímavé, jenže chyba lávky. Po skalnatém hřbetu jsme vystoupili na vrchol a naskytl se nám krásný výhled na celý Liptov.
Liptovské moře
Seděli jsme na vrcholu a shlíželi do otevřeného údolí. Hluboko pod námi jsme viděli střechy hotelu Mních. Tam byl cíl naší cesty. Ovšem dělilo nás ještě více něž 800 výškových metrů. Byl čas k sestupu. Měli jsme nějaký plán, který nám prozatím vycházel na 100 procent. Stezka z Babek padá napřímo na pastevní louky. Metry nám slušně ubývaly a okolní panoramatický pohled na Tatry se opticky zvedal.
Hlavní hřeben Západních Tater
Strmá úbočí Babek a pohled k Nízkým Tatrám
Jakmile jsme se dostali do lesních partií narazili jsme na studánku. Doplnili jsme si vodu, osvěžili jsme se a trochu spočinuli. Nicméně vidina točeného piva, které jsme si jistě za celý výšlap zasloužili, byla mocná, a proto jsme vyrazili rázně do údolí. Na rozcestí pod Babkami se k nám připojila cesta od chaty Červenec. Odsud jsme pokračovali po klasické lesní cestě, která je současně i cyklostezkou. Pod rozcestím byl ještě jeden úsek, kdy si turistická stezka „krátila“ svoji pouť oproti klasické lesní cestě. Kousek nad hranicí 1100 metrů nad mořem jsme dorazili k dalšímu, již poslednímu, rozcestí Nad kameňolomom, které nás nasměrovalo do Bobrovecké Vápenice. Byl to také poslední úsek, kdy jsme šli po nezpevněném povrchu. Zhruba ve výšce 860 metrů nad mořem jsme se napojili na asfaltovou komunikaci, která je zároveň příjezdovou cestou k chalupám a stavením v blízkosti. Respektive napojil jsem se… Rozdělili jsme se se Sepem, který sestupoval pomaleji, ale cíl byl již nadosah, tudíž jsme se domluvili, že se potkáme na hotelu Mních.
Zpevněná cesta do Bobrovecké Vápenice
Když jsem se blížil k rozcestníku Bobrovecká Vápenica, chybělo mi snad 100 metrů, předjelo mě auto, z jehož okénka mě zdravil Sep, který si „chytil stopa“. Snad to tak mělo být, snad to tak bylo správně, protože jsme do Bobrovecké Vápenice dorazili zároveň. Opět další z věcí, které nám vyšly na jedničku. V nedalekém hotelu Mních jsme si sedli na zahrádku a objednali každý hned dvě piva. První se odpařilo velmi brzy a druhé bylo teprve na chuť.
Zasloužené osvěžení
Teď nastala situace, kdy jsme řešili, jak se dostat do Liptovských Matiašovců. Ale tuto situaci opět skvěle vyřešil Sep, který domluvil odvoz u personálu restaurace. Mohli jsme si tak dopřát ještě jeden pěnivý mok. Při tomto čekání se nám poštěstilo setkat se se zajímavými lidmi. Jak jinak? Dnešní den byl na setkání se zajímavými lidmi opravdu bohatý. Velmi krásně se poslouchaly zážitky z cest polárního muže, dálkového borce, Mirka Jakeše, před kterým nezbývá než hluboce smeknout. Tímto zdravím do Vršovic. Následoval nutný přejezd do Liptovských Matiašovců, kde na nás čekalo plzeňské štěňátko.
17:20 Liptovské Matiašovce, apartmány Anička
Co dodat k dnešnímu vyvedenému výšlapu? Patnáct a půl kilometrů krásnou, nepoznanou, krajinou, která mě naprosto nadchnula. Přes 1300 výškových metrů v nohou. Byl jsem šťastný a můj duševní orgasmus nebral konce. Sluníčko nás za celý den prohřálo natolik, že navečer, kdy bylo venku ještě 20°C, jsme seděli na terase ve dvou mikinách a v čepici. Krásně unavení ale plni nezapomenutelných zážitků jsme uléhali do postelí. Naprosto výjimečný den!
Den 3. 29.7.2020, středa
VÝZNAMNÁ A ÚCHVATNÁ OSOBITÁ
Třetí den bývá kritický, jak jsem se dozvěděl později. Navíc předpověď počasí nebyla příliš nakloněna. Očekával se déšť a bouřky. Ráno bylo podmračené. Posnídali jsme opět výborné, tentokrát kontinentální menu. Domácí bryndzová pomazánka, obložené talíře, káva a čaj…prostě mňam. Po snídani jsme šli horizontálně plánovat program na tento den. Spánek se nevylučoval. Po deváté hodině jsem se však začal mrvit a nechtěl jsem se spokojit s tím, že den jen tak prolelkujeme. Sledoval jsem radarová data, která naznačovala, že po půl desáté by se mělo počasí přece jen umoudřit a mohl by být pěkný den. Vymysleli jsme individuální plán pro každého z nás. V deset dopoledne jsme vyjížděli směr Zverovka. Sep měl v plánu výjezd lanovkou do Salatínské doliny a já jsem za svůj cíl zvolil výstup na Osobitou. V 11 jsme se vydali každý svým směrem a smluvili si sraz ve tři odpoledne opět na Zverovce. Podle rozcestníku u chaty jsem to měl do sedla dvě hodiny. Nastolil jsem velmi svižné tempo. Stezka od Zverovky se mírně svažovala, až mě dovedla k pliesku Maras, které připomínalo spíše lesní jezírko než horské pleso. Pokračoval jsem na otevřené prostranství k pastvině, či louce. Tady se chodník stáčí doprava a pokračuje do Teplého žlabu. Stoupání je v těchto pasážích přísné. Z těla jsem dostával vše špatné, co ve mně bylo. Za chvilku jsem se dostal do úseků serpentýn. Poprvé se mi ukázala i Osobitá. Tento úsek nenabízí výhledy, ale jen dřinu. Opět správná volba trasy. Nikde nikdo. Vše, oč je člověk „ochuzený“ při tomto namáhavém výšlapu, se mu v sedle vrátí vrchovatě. Výhled ze Sedla pod Osobitou je úchvatný. Přímo naproti sedlu se na východě tyčí mohutný Giewont, za nímž jsou patrné vrcholky Belianských Tater, za polskými partiemi Západných Tater pak vyčnívají vyšší bratři Tater Vysokých.
Pohled ze Sedla pod Osobitou
V sedle jsem byl za hodinu a tři minuty. Vynikající čas. Téměř poloviční čas, než je uváděn v mapách. Taky jsem si pěkně máknul. Ale mám to tak rád. Samotný vrchol Osobité je z důvodu ochrany přírody od roku 1995 nepřístupný. Na vrchol vedl dříve žlutý turistický chodník. Je to škoda, protože se jedná o krásnou vápencovou horu, která ční nad sedlem a vrchol je poset výraznými skalními útvary. Výhledy z Osobité jsou nezapomenutelné. Západní Tatry jsou tu celé jako na dlani, byť hřeben Sivý vrch, Ostrá, Babky je schován za mohutnějším masivem Brestové a Salatína. K jihozápadu a západu lze pozorovat Chočské vrchy, Malou Fatru a Oravskou Maguru.
Sedlo pod Osobitou z podvrcholových partií kdysi žlutého chodníku na Osobitou
Strmá vrcholová úbočí Osobité se skalními útvary
Pohled z vrcholu Osobité
Nepřístupný vrchol Osobité, i přes všechny okolnosti, zaujímá významné postavení v mé evidenci vrcholů a sedel a pro oblast Tatry (prozatím Západní a Vysoké) nese pořadové číslo 100! Sestup ze Sedla pod Osobitou zpět na Zverovku mi trval zhruba 40 minut. Oproti plánovanému setkání ve tři odpoledne jsem byl na Zverovce již ve dvě. Sep dorazil za půl hodinky po mě a za sebou měl výšlap od horní stanice lanovky k rozcestí Predný Salatín-hrebeň. Ani jeden z nás tak nezůstal nečinný a o točené Plzni „doma“ na Aničce jsme si mohli říct, že byla zasloužená.
Krásný pohled na Tatry ze Sedla pod Osobitou
Na obědovou večeři jsme si zajeli na Kolibu Gréta v blízkosti Liptovské Mary. Cenově je to dražší restaurace než Koliba Holica. Ale vepřový řízek přes celý talíř a bramborový salát byly odměnou za namáhavou, ale nádhernou a historicky významnou, túru. Budiž mi je příroda i nadále nakloněna. Moji další metou je dosažení sta tatranských vrcholů. V současnosti jsem v Tatrách vystoupil na 62 vrcholů a 38 sedel, což je dohromady 100. No, mám co dělat, ale být trpělivý, to je základ. Usínal jsem krásně zmožený, ale to k tomu patří.
Den 4. 30.7.2020, čtvrtek
ODJEZD A VÝSTUP NA MALOU FATRU NA MALÉ FATŘE
Poslední den jsme si již snídani neobjednávali. Pokaždé nám zbylo dostatek jídla, které jsme dojídali ještě navečer a nechtěli jsme zbytečně plýtvat potravinami. Původní záměr, že bychom ještě zajeli do Žiarské doliny a individuálně bychom si udělali výšlapy, Sep do Žiarského sedla a já na Baranec a přes Žiarské sedlo na Žiarskou chatu, jsme nakonec přehodnotili. Cítil jsem po těchto intenzivních třech dne každý sval v nohou. Rozhodli jsme se tedy pro návrat s tím, že se zastavíme na jídlo v motorestu Rieka u Kraľovianského meandru a při té příležitosti vystoupíme na vrchol Malá Fatra ve stejnojmenném pohoří. Je to zajímavá shoda, byť se svojí výškou 565 m, patří mezi nejnižší značené vrcholy Malé Fatry.
Výhled z Malé Fatry na Malou Fatru a Kraľovanské jazero
Z vrcholu je krásný výhled na dominantní masiv Šípu, který je ovšem rušen elektrickými dráty a stožáry, které přes vrchol vedou. Škoda. Nicméně jako kuriozita to určitě stálo za to. Ještě, než jsme dorazili do Zlína provedli jsme, již tradiční, zastávku v Mestečku v družstvu, kde jsme si nakoupili klasicky kvalitní sýry, mléko, žinčicu, ochucené jogurtové nápoje…prostě každý podle chuti. Výhoda této prodejničky je ta, že tu nakoupíte od 5 hodin od rána do 22 večer. Bohužel platba kartou tady není možná, ale je to o zvyku. Vřele doporučuji.
V jednu po obědě jsem vysadil Sepa v Otrokovicích a před půl druhou jsem byl doma. Nebylo žádného slabého místa v letošním povedeném „tatrování“. Ještě jednou mockrát děkuji všem zúčastněným. Díky Sepe. A pochopitelně všem na Aničce, kam tímto zároveň posílám pozdravy a věřím, že jsme se neviděli naposledy. Technické detaily veškerých výšlapů naleznete v Zápisníku provedených aktivit. Poznali jsme nová místa a užili jsme si krásné čtyři dny v mnou tolik milovaných Tatrách.
Tož příště zase HORE ZDAR!!!
